Čtyři hodiny na Soulskou národní

Be the first to rate this post

  • Currently 0/5 Stars.
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5

Třetí listopadový čtvrtek se v Jižní Koreji nesl ve znamení stresu, modliteb, splněných snů a sebevražd. Pro 600 tisíc studentů závěrečného ročníku střední školy nadešel rozhodující den jejich života. Den celostátních přijímacích zkoušek na vysoké školy. Netrubte, nestávkujte – zkoušíme!

Vstupenka na jednu z vyhlášených univerzit má pro Jihokorejce cenu zlata. „Prestiž vzdělávací instituce rozhoduje o celém dalším životě studenta,“ popisuje situaci Kim Dong Chun sociolog působící na soulské univerzitě Sungkonghoe. „I v šedesáti letech vás přijmou spíše díky titulu ze Soulské národní univerzity (nejprestižnější instituce v zemi), než s ohledem na třicetiletou praxi,“ dodává profesor. Mimo ekonomického úspěchu ovlivňuje dobré jméno univerzity i řadu sociálních faktorů: od hloubky úklonu podřízeného až po výhodnější pozici při hledání životního partnera.

 

Regulérnosti zkoušek jsou Jihokorejci schopni podřídit vše. Korejské vzdušné síly každoročně ruší všechny své aktivity, nerudní taxikáři netroubí, odboráři nestávkují a zaměstnavatelé nařizují podřízeným pozdní příchody, aby v době zkoušek neblokovali přetíženou soulskou dopravu - skutečnosti v kterýkoli jiný den nemyslitelné! Přijímacími zkouškami zkrátka žije celá konfuciánskými tradicemi prostoupená země, v níž je prestižní diplom nejvýznamnějším původcem sociálního statutu. „Během dopoledne jsou navíc na silnicích rozmístěné speciální policejní eskorty připravené za zvuku sirén dopravit opozdilce na místo testu,“ doplňuje mě studentka ekonomie Bae Jung eun. „Řada středoškoláků ale stejně přespává přímo v budově, v níž se devítihodinový test koná. Já tam spala taky,“ přiznává se moje kamarádka. Vyplatilo se jí to. Dostala se na univerzitu Sungkyunkwan, jednu z pětice nejlepších, navíc jako studentka zahraničního obchodu – oboru, který se v v jedenácté největší ekonomice světa cení ze všech nejvíc. Jejímu velkému dni, ale předcházela léta krutého odříkání.


 

Chtěl jsem si jen procvičit angličtinu

Šestnáctiletý Oh Hyun Chul má, na rozdíl od Bae Jung eun, svůj velký den teprve před sebou. V září nastoupil do prvního ročníku tříleté střední školy a to nejhorší ho teprve čeká. „ Každý den mimo neděle vstávám v šest ráno a domů se vracím kolem půl druhé v noci. Do pěti hodin jsem ve škole a zbytek dne pak strávím doučováním či samostudiem v knihovně,“ vypráví mi v autobuse. „Koníčky? Nikdo, kdo chce v tomhle věku něco dosáhnout, nemá koníčky,“ směje se Oh Hyun Chul mojí otázce a nevěřícnému kroucení hlavou. „Víš, my tady máme takové staré pravidlo. Pokud budeš spát čtyři hodiny denně, dostaneš se na univerzitu, kterou si vybereš. Pokud budeš spát pět hodin, máš smůlu. Skončíš na nějaké podřadné venkovské škole. Musíš se rozhodnout! Spát můžeš v autobuse, o přestávce ve škole, kdekoliv,“ Mluví jako dospělý muž ukrytý v křehkém pohublém těle dítěte. Absurditu situace dotváří povinná školní uniforma. Na rozloučenou mi zvesela zamává. Podle bledého obličeje tmavých kruhů pod očima je ale k smrti unavený. Jak se přiznal, oslovil mě, protože si chtěl procvičit angličtinu.


 

Nejsme roboti, jsme teenageři

Ne každý je ale úspěšný, jako Bae Jung eun, nebo odhodlaný, jako Oh Hyun Chul. „Už nemám sílu takhle pokračovat. Každý den myslím na sebevraždu, mám ale jen 30 tisíc wonů (600 kč). Můžete mi někdo prodat sebevražednou pilulku? Nechci skočit ze střechy, ani pod metro. Bojím se bolesti“ píše na internetovém diskusním Yahoo! Korea jiný jihokorejský student. Teprve pod pláštěm anonymity z jedniček, nul a fiktivních přezdívek našel stejně jako řada jemu podobných odvahu „řešit“ svou situaci. „Ve škole mě šikanují, ale doma je to ještě horší. Prostě nemám na to, mít tak dobré známky, jako ostatní. Ani rodiče je ze mě nevymlátí! A teď mě čekají přijímačky. Nechci rodinu zklamat, vím, kolik peněz do mě investovala. Přesto se bojím nejhoršího,“ ukončil svou litanii středoškolák.

Právě na dospívající klade jihokorejská společnost největší nároky. A ne všichni jsou schopni je ustát. Přijímací zkoušky tak každý rok provázejí sebevraždy. Před dvěma lety, kdy svůj neúspěch neuneslo pět dětí, se proti stávající podobě systému postavili sami studenti. Čtyři stovky nejodvážnějších se jich sešly v centru Soulu, ačkoliv jim to zakázala jak škola, tak jejich rodiče. Mnozí si kvůli obavám z trestu zakryli obličeje maskami, ostatní prosili fotografy, aby nesundávali krytky z objektivů. „Škola nás učí kráčet přes mrtvoly našich kamarádů,“ kritizovala tehdy šestnáctiletá Shin Ji Hae stále platný systém známkování používaný jak na středních, tak na vysokých školách. Publikum složené převážně ze studentů začalo po jejích slovech spontánně skandovat. „Nejsme studující roboti, jsme teenageři!“ V Koreji totiž výsledná školní známka nezáleží na procentu správných odpovědí, jak je tomu u nás, ale na pozici studenta v porovnání s ostatními. „Pokud jsou tady ostatní lepší, nepomůže ti, že máš test ze čtyř pětin správně. Proto je tak důležité vzdělávat se po škole. My se nechodíme doučovat. My se učíme látku několik kapitol dopředu, abychom pak měli větší šanci porazit ostatní,“ vysvětluje mi Bae Jung eun.“

Nikdy nevstoupíš do stínu učitele

Právě tvrdá drezura dospívajících pro muže okořeněná o dvouletou povinnou vojenskou službu vychovávající vysoce motivované, autoritě zcela podřízené a odhodlané jedince představuje klíčový faktor jihokorejského ekonomického zázraku posledních 30 let. Její původ je možné vystopovat až do dynastie Čoson, která zemi vládla od roku 1392 až do Japonské okupace v roce 1910. Pod ní byl do té doby převládající buddhismus definitivně nahrazen vzdělanost oslavujícím konfucianismem. Ten zároveň podpořil přísnou hierarchizaci společnosti a totální poslušnost autoritě. Oblíbené korejské přísloví: „Žák nesmí nikdy vstoupit do stínu svého učitele,“ dobře vystihuje myšlení místních. Konfuciánskou historii reflektují také současné přijímací zkoušky. Ty se svou strukturou, náročností a důrazem na memorování obrovského množství dat velmi podobají testu, jež museli podstoupit uchazeči o post ve státní správě. Byrokratický aparát pak de facto řídil zemi místo královské rodiny.

Otci se zhroutil svět

Významnou úlohu při reprodukci neúprosného vzdělávacího systému hraje rodina, další z konfuciánských pilířů. „Pokud se můj syn nedostane na jednu z pěti nejlepších jihokorejských vysokých škol, nevím, co budu dělat,“ kroutí hlavou profesor Sang Soo Kwon z katedry východoasijských studií univerzity Sungkyunkwan. Před chvílí nám přitom během přednášky vyprávěl o škodlivosti systému produkujícího „poslušné, pracovité, ale stádní a nekreativní mravence“. Pro rodiče s dobrou univerzitou a vysokým sociálním statusem, je ale nezbytně nutné, aby jejich děti studovaly na minimálně stejně vyhlášené instituci. Není si proto těžké představit, do jakých krajností jsou otcové schopni zajít pro úspěch potomků.


 

„Syn mého přítele, také profesora, se hlásil na Soulskou národní univerzitu. Byl precizně připravený, ale porazila ho nervozita a mezi jedno procento přijatých se nedostal. Nepomohla ani matčina tradiční stodenní motlitba. Syn sice nakonec odjel jako stipendista na jednu ze škol „Ivy league“ (nejprestižnější americké univerzity), otec přesto ztratil u kolegů část své prestiže,“ zakončuje profesor Sang Soo Kwon absurdní historku. Shluk zahraničních studentů okolo něj jen nechápavě mlčí. „Právě proto bych své děti v Koreji nikdy studovat nenechala,“ prolomí ticho Sie Yeoung Jung rodilá Němka, jejíž rodiče do Evropy emigrovali z Jižní Koreje počátkem osmdesátých let.


Box

Autoritativním a přísně selektivním vzdělávacím systémem vycepovaná společnost je tvrdá nejen na děti, ale i na dospělé. Každý neúspěch se trestá. „Pokud jednou zkrachujete jako obchodník, nesete si svůj „label“ po zbytek života. A to, i když se postavíte na nohy a znovu zbohatnete. Ve stejně stigmatizující situaci se ocitne žena, která se nechá z vlastního popudu rozvést. Situace se sice postupně zlepšuje a lidé začínají být otevřenější, přesto je tenhle pozůstatek konfucianismu stále silný,“ dozvídám se během přednášky „Vhled do korejského myšlení“ od profesora Yoo Hong joon. „Právě proto má Jižní Korea nejvyšší sebevražednost, že všech členů Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj,“ dodává profesor.



Statistiky sebevražednosti jsou alarmující. Země platí za svůj nekompromisní postoj k neúspěchu tvrdou daň. Podle Jihokorejského statistického úřadu připadalo v roce 2005 na 100 tisíc obyvatel země téměř 24,7 sebevražd. V roce 1994 to přitom bylo jen 10,5 a v roce 1982 dokonce 6,8 sebevražd na 100 000 obyvatel. Jde o nejvyšší číslo, že všech rozvinutých zemí světa. Pro srovnání: v Japonsku je to 20,3; v ČR 15,5 a Řecku jen 3,3 úmrtí na 100 000 obyvatel. Mezi 20. a 30. rokem života je sebevražda nejčastější příčinou úmrtí Jihokorejců; u středoškoláků je na druhé pozici po dopravních nehodách.


Comments

Add comment


 

  Country flag

biuquote
  • Comment
  • Preview
Loading