Energetická politika Jižní Koreje

Be the first to rate this post

  • Currently 0/5 Stars.
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
Jižní Korea je stejně jako Japonsko regionální ekonomickou velmocí, která ke svému fungování potřebuje značné množství surovin. Bohužel pro ni jsou zásoby nerostného bohatství na jejím území velmi omezené. Jižní Korea je tedy odkázána čistě na import.
Země je v současnosti jedenáctým největším konzumentem energie na světě; připadají na ni dvě procenta celosvětové spotřeby. Jižní Korea zažívá již od šedesátých let nepřetržitý rapidní ekonomický vzestup[1].

Ropa

Poptávka po ropě prudce vzrostla během 80. a první poloviny 90. let, kdy dosáhla vrcholu (přibližně 2,26 milionů barelů denně). Koncem 90. let spotřeba klesla pod 2 miliony barelů denně. Nyní se poptávka pohybuje okolo 2,17 milionů barelů, což zemi řadí na pozici pátého největšího čistého dovozce na světě.



Stejně jako Japonsko, i Jižní Korea čerpá nejvíce ropy z Perského zálivu, přičemž jen ze Saudské Arábie dováží třetinu celkové spotřeby.[2] Právě mezi těmito zeměmi v současnosti panují nadstandardní vztahy přesahující rámec běžného obchodu. Dne 24.3. 2007 se sešel korejský prezident Roh Moo-Hyun a saudský král Abdulláh na konferenci v Rijádu, kde se domluvili na spolupráci v oblasti informačních technologií, vzdělání a kultury. Zároveň bylo dojednáno i další zabezpečování stability dodávek ropy a dalších korejských projektů v Saudské Arábii[3]. Korea má v této zemi s 58 miliardami dolarů největší zahraniční investice na vytváření projektů spojených s produkcí ropy. V dalších dnech navštívil Roh Moo-Hyun ještě další významné dodavatele – Kuvajt a Katar.[4]




Vzhledem k své totální závislosti na dovozu si Jižní Korea udržuje strategické zásoby, které měla do roku 2001 na 60, poté na 90 dní. Hledá také další dodavatele a účastní se mnoha projektů a výzkumů po celém světě. Všechny projekty zajišťuje Korejská národní ropná společnost (KNOC)[5], která je prakticky jediným významným korejským producentem ropy. V současnosti KNOC těží ropu ve Vietnamu, Indonésii, Jemenu, Argentině, Peru, Venezuele, Lybii a Severním moři. Další projekty v Číně, Jemenu a Vietnamu[6] jsou ve výstavbě. V několika dalších zemích pak probíhá výzkum – Kazachstán, Kamčatka, Indonésie, Čína, Benin a nedávno byl podepsán kontrakt na hledání ropy u pobřeží Austrálie.[7]

Dovezenou ropu dále zpracovávají korejské rafinérské společnosti, z nichž největší jsou SK Corporation, LG-Caltex a Hyundai Oil Refinery Company. Ty se ocitly v krizi na konci 90. let, kdy prudce klesla poptávka, což vedlo k hromadění ropných zásob v zemi. Krize je však v současnosti zažehnána. Významný podíl na tom nese otevření čínského trhu, kam mohou společnosti zpracovanou ropu prodávat. Nyní se průměrná produktivita rafinérií pohybuje okolo 90 procent.[8]




Zemní plyn a uhlí

Na rozdíl od ropy, kterou Korea na svém území nemá vůbec, v roce 1998 KNOC objevila na jihovýchodní části země značná ložiska zemního plynu. Projekt, který se jmenuje podle naleziště Donghae-1, byl uveden do provozu v roce 11. července 2004. V předloňském roce bylo nalezeno další ložisko ležící 5 kilometrů od prvního a dostalo název Gorae-8. Celkové prokázané množství zásob je okolo 40 miliard kubických metrů. Tento projekt je však stále ve vývoji.[9]

Oba dva vrty však nemají takovou produkční kapacitu, aby pokryly veškerou korejskou spotřebu zemního plynu, takže je velmi pravděpodobné, že i přes silná slova korejských představitelů o energetické samostatnosti bude země nadále závislá na dovozu.[10]



Korea dováží zemní plyn od roku 1986; od té doby spotřeba plynu rapidně vzrůstá. Zatímco v roce 1995 činila přibližně 300 milionů, v současnosti přesahuje 1 bilion kubických stop za rok. S touto spotřebou je země vedena jako celosvětově druhý největší dovozce po Japonsku. Mezi hlavní dodavatele patří Katar, Indonésie, Malajsie a Omán. Vzrůstající poptávka nutí KOGAS hledat zdroje zemního plynu i jinde. V roce 2005 byla podepsána dohoda s Ruskem o dodávkách na 20 let. Dovoz začne v roce 2008[11].

Uhlí tvoří něco málo přes pětinu energetické spotřeby Jižní Korey. Země má pouze omezené zásoby nekvalitního antracitu, takže valné množství musí opět dovážet. A to především z Číny, Austrálie a Spojených států. Státní energetická společnost KEPCO investovala do několika australských uhelných dolů[12].

Poznámky

[1] Pro porovnání – v roce 1963 činil hrubý domácí produkt na osobu 100$. V roce 2005 to bylo již přes 16.000$ (
[2] Oil, South Korea, Energy information administration, on line text: http://www.eia.doe.gov/emeu/cabs/South_Korea/Oil.html
[3] Toto setkání bylo zajímavé také tím, že šlo o první návštěvu korejské hlavy státu po 27 letech.
[4] Korea, Saudi Arabia Agree to Boost IT, Education Cooperation, The Korea Times, 25.3. 2007
[5] Pod touto národní společností pak operují významné korejské firmy jako Hyundai, Daewoo, LG, SK a další.
[6] Vrt ve Vietnamu má potenciál hrát velkou roli v budoucnosti. Odhadované zásoby jsou přibližně 240 milionů barelů a podle plánu by měl do roku 2008 pokrývat 10% korejské spotřeby.
[7]Více na Korea National Oil Corporation, on line text: http://www.knoc.co.kr/eng/main/main.php
[8] South Korea Energy Data, Statistics and Analysis, on line text: http://www.eia.doe.gov/emeu/cabs/South_Korea/Oil.html
[9] Korea National Oil Corporation, on line text http://www.knoc.co.kr/eng/
[10] V současnosti pokrývá domácí produkce zemního plynu pouhá 2% spotřeby.
[11] Natural Gas, South Korea, Energy Information Administration, on line text: http://www.eia.doe.gov/emeu/cabs/South_Korea/NaturalGas.html
[12] An Energy Sumary of Republic of South Korea, Carbon, on line text: http://www.cslforum.org/korea.htm

Comments

Add comment


 

  Country flag

biuquote
  • Comment
  • Preview
Loading