Fenomén Comfort Women v Koreji - druhá část

Be the first to rate this post

  • Currently 0/5 Stars.
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5

III. HISTORICKÝ VÝVOJ PO VÁLCE
III.1. PO VÁLCE

Přestože Japonci po celou dobu okupace Koreje a během druhé světové války takto nelidsky využívali služeb korejských žen a dívek, po válce si z nich neodvezli do Japonska žádnou. Pro nespočet üanbu osvobození neznamenalo vysvobození, ale mnohdy ještě krutější zacházení. Japonští veteráni se shodují, že mnoho žen bylo ze dne na den zanecháno v nevěstincích bez jediného slova o konci války, jiné byly donuceny vzít si život spolu s japonskými vojáky nebo byly odvlečeny do jeskyň a ponorek a tam zavražděny.

Nejčastěji se přeživší ženy o konci války dozvěděly tak, že vojáci jednoho dne prostě přestali do nevěstince docházet. Poté, co vojáci zmizeli, opuštěné ženy si musely samy hledat cestu domů, některé se dostaly do amerických uprchlických táborů, než byly hromadně poslány zpět do vlasti. Řada žen ale vůbec návrat domů neplánovala. Styděly se za svoji minulost a bylo jim jasné, že rigidní korejská společnost jim ji nikdy neodpustí. Proto mnoho üanbu nehledalo cestu zpět ke svým rodinám, ale zůstalo na místě a nadále se živilo prostitucí. Ty, které se přece jen rozhodly do Koreje vrátit a zároveň nechtěly být společností odsouzeny, musely svou minulost zapírat a žít v permanentní lži. O své zkušenosti s japonskou armádou se nemohly podělit ani s vlastní rodinou. Tak o tom hovoří i O O-mok: „Několik let po válce jsem žila u rodičů. Lhala jsem jim o svém pobytu v Číně a tvrdila jim že jsem zde pracovala jako služebná v domácnosti. Rodiče se mi snažili najít vhodného manžela, ale já je odmítla s tím, že chci zůstat sama…později jsem odhalila, že jsem neplodná. Dodnes mě velice mrzí, že nemohu mít vlastní dítě kvůli něčemu, co se odehrálo před padesáti lety.“ Ženy, které nevydržely tlak vzpomínek a nakonec se veřejně přiznaly ke své minulosti, se staly se terčem předsudků a diskriminace – a to hlavně od svých rodin a příbuzných. Pro ostatní Korejce se üanbu stalo synonymem prostitutky. K těmto ženám nikdo nechoval úctu a bylo jimi pohrdáno.

Ženy, které měly štěstí a přežily, si s sebou přivezly domů i všechny choroby, jež je provázely během války v nevěstincích. Syn Čchö Mjŏng-sun, bývalé üanbu, se narodil mentálně zaostalý, protože jeho matka v době početí byla infikována pohlavní chorobou. Jiné ženy začaly postupně objevovat, že jsou neplodné, že se jim neustále vracejí zdravotní problémy spjaté např. s infekcí dělohy, vysokým krevním tlakem, žaludečním onemocněním, srdečním onemocněním, nervovými kolapsy, mentálními poruchami atd. Mnoho zdravotních komplikací má svoje kořeny i v krutém zacházení vojáků a také v krutých fyzických trestech některých správců nevěstinců.

Psychické následky jsou snad ještě vážnější než ty fyzické. Pokud nebudeme mluvit o psychických kolapsech a mentálních poruchách, nejvýraznější stopou, jež na těchto ženách zanechala minulost, je jejich utkvělý pocit zahanbení a méněcennosti. Není s podivem, že si zachovávají odstup a nedůvěru vůči mužům. Mnoho z nich se během svého života pokusilo o sebevraždu. To vše dohromady nahrává skutečnosti, že je pro ně velice obtížné se znovu začlenit do společnosti a žít normálním životem. Veřejnost se na ně dívá skrz prsty a odsuzuje je jako prostitutky – a ještě k tomu sloužící nenáviděným Japoncům.

Z výpovědí 19 žen zaznamenaných Keithem Howardem vyplývá, že ani jedna z nich nebyla po návratu domů s to založit si vlastní rodinu. Šest žen se provdalo, a pět se stalo manželkou již rozvedeného nebo ovdovělého muže. Ale ani jedno manželství neskončilo šťastně. Jedna z nich byla dokonce vyhozena svým manželem z domu poté, co vyšla najevo její minulost. Osm žen po nějakou dobu žilo s jedním partnerem ve společném bytě, ale i tyto všechny případy skončily rozchodem.

Jenom dvě žijí se svými dětmi, jedna s adoptivním synem a jedna s vnukem. Zbývajících patnáct žen v době vydání knihy (1995) žilo samo.

III.2. POSUN VE VNÍMÁNÍ SPOLEČNOSTI

Během vlády prezidenta Pak Čŏng-hŭia byla v roce 1965 zajištěna masivní finanční pomoc z USA a z Japonska výměnou za podepsání dohody o normalizaci vzájemných vztahů. Korejská vláda se tehdy lidskými právy nezabývala a reparace jednotlivců nebo jednotlivých skupin nebyly dohodou řešeny. (S KLDR ještě nebyla tato dohoda podepsána, proto šance, že do ní v budoucnu bude zahrnuto i odškodnění za porušování lidských práv, stále existuje).

S nástupem prezidenta Ro Tchä-u (1988-94) k moci začal v Koreji i proces demokratizace. Ekonomice i jednotlivcům se začalo dařit (míra individuálního bohatství spolu s HNP postupně vzrůstala) a po pořadatelském úspěchu Olympijských her v roce 1988 se sebevědomí Koreje posílilo. Nastala vhodná doba začít řešit lidská práva. V této době se - podle Howarda – dají vysledovat čtyři faktory, které ovlivnily změnu přístupu k fenoménu comfort women: Za prvé, nastal rozvoj feministických hnutí, a to zejména mezi inteligencí, která podporovala projekt na mapování osudů bývalých comfort women. Za druhé, Korejské centrum právní pomoci pro rodinné příslušníky, založené I Tchä-jŏng (první právničkou v Koreji), v roce 1989 uspělo v nátlaku na vládu, aby novelizovala Zákon o rodině a posílila práva žen. Za třetí, v 80. letech v Koreji propukla vlna nacionalismu, namířená proti tomu, čemu se říkalo cizí kulturní imperialismu. Korejci se upevnili ve svém hospodářském růstu a mohli se konečně začít vymezovat proti všudypřítomnému japonskému vlivu. Za čtvrté, přeživší sexuální otrokyně se rozhodly vypovědět své příběhy (to ale možná bylo spíše než osobní odvahou zapříčiněno jejich věkem, ve kterém již většina z nich neměla co ztratit). Postavení žen v korejské společnosti se konečně změnilo.

Poté, co se v polovině devadesátých let stala otázka comfort women oblíbeným tématem při politických vyjednáváních mezi Japonskem a ostatními asijskými státy, v nichž dodnes žijí bývalé sexuální otrokyně, začala fungovat karta comfort women jako silná páka na japonskou vládu. Fenomén comfort women se tak přidal po bok řady jiných ožehavých a zatím nevyřešených otázek, jako jsou například japonské učebnice dějepisu. Dalo by se pak říci, že případ comfort women se už v současnosti netýká samotných halmŏnim, kterým jde pouze o oficiální a úplnou omluvu, ale stala se nástrojem mezinárodní politiky mnoha asijských států při styku s Japonskem.

Další vlna zájmu o problematiku comfort women se zvedla na začátku roku 2007, kdy se začal blížit termín uzavření Fondu asijského míru a přátelství (31. 3. 2007). V té době se znovu začaly ozývat hlasy volající po oficiální omluvě Japonska, resp. projednání všech válečných zločinů před mezinárodním tribunálem. Vše vyvrcholilo v lednu 2007, kdy Kongres USA přišel s návrhem rezoluce (H.RES.121), která naléhavě žádala Japonsko, aby se plně omluvilo a přiznalo se k praktikování sexuálního zneužívání žen během druhé světové války. Tuto rezoluci Japonsko samozřejmě odmítá a odvolává se na chyby v terminologii a faktickém obsahu textu.

III.3. PRVNÍ SVĚDECTVÍ

Bylo to v 80. letech 20. století, kdy se otázce armádních prostitutek a üanbu dostala větší pozornost. Profesorka Jun Čŏng-ok (jedna z reprezentantek Korean Council for the Women Drafted for Military Sexual Slavery by Japan) se stala průkopnicí ve zkoumání problematiky comfort women, když začala shromažďovat související materiály. Navštívila i Pä Pong-gi, üanbu, která byla odvlečena do Japonska a která se po této zkušenosti už nikdy nevrátila domů do Koreje. V Koreji Jun Čŏng-ok oznámila, že Pä Pong-gi je Korejka, která se stala obětí japonského armádního systému sexuálního zneužívání. Tato událost se dá považovat za začátek hnutí bývalých comfort women a za zlomový bod v jejich historii. Od té doby navštívila Jun Čŏng-ok Japonsko, Thajsko, Papuu-Novou Guineu a v roce 1988 procestovala opět celé Japonsko a hledala stopy bývalých comfort women. Své výsledky posléze prezentovala v novinových článcích. V květnu 1988, v době, kdy se blížila oficiální návštěva korejského prezidenta Roa do Japonska, bylo vydáno komuniké pojednávající o problematice bývalých üanbu. Podílela se na něm řada nevládních organizací (např. Sjednocené korejské ženské organizace, Sjednocené korejské křesťanky, Komise reprezentantů národní ženské univerzity). Tento krok nejenže zapříčinil to, že se otázka comfort women dostala do mezinárodní veřejné diskuse a poukázalo se na zločiny spáchané Japonskem během druhé světové války, ale problematika üanbu se stala i důležitým tématem různých ženských organizací bojující proti násilí na ženách.

V srpnu 1991 jako první o své minulosti a prožitcích během války promluvila Kim Hak-sun. V prosinci téhož roku byla ochotna přiznat na veřejnosti, že byla obětí sexuálního násilí během války, i Mun Ok-ču. Po nich následovala řada dalších, které se již nebály popisovat detaily ze své minulosti. Dohromady jich bylo na 212, ale v dnešní době žije jen 132. Vzhledem k tomu, že písemných dokumentů a důkazů o existenci comfort stations a podílu japonské armády na jejich správě nebylo mnoho, stala se svědectví bývalých obětí jedním z nejdůležitějších zdrojů informací. Vzhledem k tomu, že se jednalo o velmi intimní zážitky a ženám hrozilo reálné nebezpečí, že je po doznání korejská veřejnost zavrhne jako prostitutky, není divu, že s otevřenou zpovědí přišly až tolik let po válce. Učinily tak v době, kdy byly ve věku babiček a neměly již co ztratit.

Mám v sobě spoustu nepopsatelné zášti vůči Japonsku a celý můj život byl plný utrpení, kvůli tomu, co mi způsobilo Japonsko. Musím o tom někomu říct. Rozhodla jsem se prozradit, že jsem byla üanbu . Takto popsala Kim Hak-sun své důvody, proč již nedokázala déle mlčet. Korejský výzkumný ústav pro čchŏngsindä (podrobněji v kapitole Nevládní organizace) zabývající se problematikou üanbu, založený v červenci 1990, neváhal vycestovat kamkoliv, aby získal další informace a svědectví. Reportáže a svědectví byla pak prezentována veřejnosti skrze média a publikace organizace Korean Women Drafted for Sexual Slavery by Japan.

V únoru 1992 založila korejská vláda centrum zaznamenávající svědectví bývalých comfort women a telefonní linku, na kterou mohly ženy volat. Kromě samotných zneužívaných žen sem chodily i rodiny již mrtvých obětí a popisovaly vzpomínky svých příbuzných.

V devadesátých letech se našlo několik Japonců narozených v rozmezí let 1910 až 1925, kteří byli ochotni promluvit o své minulosti a podílu na japonských invazích Jedním z těchto veteránů byl například, Jošida Kijodži, bývalý velitel mobilizačního oddělení v Šimonoseki, který vydal o svých zážitcích knihu nazvanou „I dragged Korean people this way (Takto jsem rekrutoval Korejce).“

V Tokiu byla dokonce v lednu 1992 zřízena telefonní linka Call 100 skupinou lidí podporující comfort women a týdně se na ni dovolalo okolo 230 Japonců. V drtivé většině se jednalo o muže mezi 60 a 70 lety, kteří shodně dosvědčovali, že japonská armáda zakládala nevěstince a že oni patřili mezi jejich návštěvníky.

III.4. PRVNÍ ŽÁDOSTI O OFICIÁLNÍ OMLUVU A REPARACE

V prosinci 1991se obrátily tři jihokorejské üanbu na Tokijský okresní soud aby zažalovaly japonskou vládu a požadovaly oficiální omluvu a reparace ve výši 20 milionů jenů. Oběti před soud přišly s tím, že chování japonských císařských jednotek do roku 1945 se dá kvalifikovat jako válečný zločin a zločin proti lidskosti. V dubnu 1993 je následovaly Japonci zneužívané ženy z Filipín. Toto poskytlo prostor pro otevření veřejné diskuse (také v Japonsku samotném, kde se o druhé světové válce a japonské účasti v ní nejenže nemluví, ale která je záměrně zkreslována) a možnost odkrýt pravdu o utrpení, které bylo od konce druhé světové války Japonskem skrýváno. Nemalý zájem médií o celou kauzu přispěl k tomu, že se o tuto problematiku začala zajímat i široká veřejnost.

Navzdory tlaku médií a společnosti jsou vyhlídky bývalých comfort women na úspěch mlhavé – přinejmenším z pohledu japonského práva, které má mnoho mezer. Podle japonského občanského zákoníku je zákonná lhůta, ve které může oběť násilí zažalovat pachatele, 20 let.

Japonská vláda také dále namítá, že žádný jednotlivec nemá právo se před soudem zaštiťovat mezinárodním právem. Zároveň ale v japonské ústavě existuje článek číslo 98(2), který dovoluje soudům aplikovat mezinárodní právo přímo bez ohledu na domácí právo. Přestože v předválečné ústavě Meidži není uvedeno žádné ustanovení podrobně určující vztah k mezinárodnímu právu, vyplývá z ní, že mezinárodní právo bylo vždy nadřazeno japonskému.

Spolu s otázkou odškodnění válečných obětí se pojí i problematika japonských dějepisných učebnic. Japonsko čelí již řadu let kritice, že banalizuje problematiku japonské účasti ve druhé světové válce a že některé události z osnov vypouští úplně a některé japonské válečné zločiny dokonce vychvaluje. Kritika se ozývá ze všech oblastí jihovýchodní Asie, které měly co do činění s japonskou armádou v první polovině dvacátého století. Demonstrace se konají nejen v těchto zemích, ale i v samotném Japonsku. Poslední taková událost, kdy japonská vláda na konci letošního března oznámila, že z učebnic dějepisu bude odstraněna zmínka o tom, že japonská císařská armáda při bojích v Okinawě nutila civilisty k hromadným sebevraždám, pobouřila nejen okolní státy, ale především obyvatele Okinawy, kteří si celý incident pamatují úplně jinak. Jihokorejský ministr zahraničí se k celé záležitosti vyjádřil slovy: „rozdílné vnímání historie brání rozvoji korejsko-japonských vztahů.“.

III.5. JAPONSKÉ VLÁDNÍ PROHLÁŠENÍ ZE SRPNA 1994 A FOND ASIJSKÉHO MÍRU A PŘÁTELSTVÍ

31. srpna 1994 učinil japonský premiér Murajama prohlášení, ve kterém se Japonsko odmítlo přiznat k právní zodpovědnosti a ve kterém také odmítlo uhradit přímo odškodnění přeživším obětem. Místo toho Murajama navrhl, aby obyvatelé Japonska založili Fond asijského míru a přátelství, který by zajistil finance pro všechny ty, co vinou Japonska během války trpěli. Japonsko nazvalo tyto peníze „darem smíření (vykoupení)“. Spolu s tím bylo ještě oznámeno, že bude vytvořen program, jenž bude trvat deset let a přerozdělí celkem 1 miliardu dolarů. Mělo se jednat o program podpory státům napadených během druhé světové války Japonskem, ale v žádném případě neměl za cíl zajistit finance pro individuální oběti.

Předseda japonské poslanecké sněmovny Kozo Igaraši pak na návrh Murajamy navázal a 14. června 1995 oznámil založení Fondu asijského míru a přátelství pro ženy, jehož prostřednictvím by se Japonsko omluvilo válečným obětem. Fakt, že peníze nebudou do fondu věnovány z vlády, ale ze soukromého sektoru, měl symbolizovat odčinění japonského lidu bývalým válečným sexuálním otrokyním. Z fondu měly být financovány projekty na podporu lékařské a sociální péče comfort women a nevládní organizace zemí Asie, ze kterých comfort women pocházely. Nejednalo se pouze o pomoc bývalým üanbu, ale z těchto peněz měly být kryty i náklady na řešení aktuálních problémů žen ve společnosti (domácí násilí, prostituce apod.).

Podle üanbu založení nevládního fondu znamenalo jediné: že Japonsko odmítlo nést právní zodpovědnost za své činy během okupace a války a že založení Fondu je jen způsob, jak umlčet hlasy üanbu a celou záležitost elegantně zamést pod koberec. Halmŏnim proto odmítly přijmout jakýkoli obnos z těchto zdrojů a stále čekají na oficiální odškodnění, hlavně však omluvu přímo od japonské vlády. Tento odmítavý postoj se netýká jen korejských üanbu, ale i žen z okolních států. Poukazují například na to, že se Japonsko snaží penězi uplatit alespoň jednotlivé ženy z rozvojových zemí a že lobuje, aby se otázka comfort women neprobírala na půdě OSN ani ve světových nevládních organizacích.

Na webových stránkách japonského velvyslanectví v USA se dočteme, že 285 bývalých comfort women z Filipín, Korejské republiky a Tchaj-wanu dostalo vyplaceno každá 2 miliony jenů (17 000 amerických dolarů) a byl jim zaslán osobní omluvný dopis od japonského premiéra. Odškodněno bylo i 79 Holanďanek, které se rovněž staly za války oběťmi sexuálního otroctví v Indonésii. Dále se zde ale píše, že některé státy byly proti tomu a odmítly jak peníze, tak i dopis. Haruki Wada, výkonný ředitel nadace, k tomu dodává, že japonská vláda vložila do fondu největší obnos, 4.625 bilionu jenů. I přesto ale Haruki přiznává, že fond nesplnil očekávání japonské strany. Dodal také, že mezi ženami požadující finanční pomoc nebyla ani jedna Japonka.

III.6. OTÁZKA COMFORT WOMEN NA PŮDĚ OSN

Vášnivé debaty mnoha nevládních organizací a Japonska se odehrály na půdě OSN od února 1992, kdy Ecuro Tocuka poprvé přednesl problematiku comfort women ve Výboru OSN pro lidská práva. V srpnu 1994 bylo Japonsko více než stokrát interpelováno na podporu obětí přibližně 15 nevládními organizacemi a několika státy. Mezi tyto nevládní organizace patřily například Mezinárodní mírová organizace IFOR (International Fellowship of Reconciliation – IFOR), Světová rada církví (World Council of Churches – WCC), Mezinárodní právnická komise (International Commission of Jurists ICJ), Osvobození (Liberation - LIB), Mezinárodní asociace demokratických právníků (International Assocition of Democratic Lawyers – IADL), Hnutí třetího světa proti zneužívání žen (the Third World Movement Against Exploitation of Women – TWMAEW), Mezinárodní ženské mírové hnutí (the Women’s International League for Peace and Freedom (WILPF) a Mezinárodní vzdělávací vývoj (International Educational Development – IED).

Narozdíl od samotných comfort women, které od Japonska vždy v první řadě požadovaly omluvu, byl původní požadavek nevládních organizací vznesený vůči japonské vládě finanční reparace pro přeživší oběti. S tím, jak ho Japonsko odmítalo naplnit, napsaly a podaly v únoru 1994 korejské oběti oficiální žádost o potrestání těch, kteří na se nich dopustili válečných zločinů. Ta byla ale ihned zamítnuta úřadem prokurátora Tokijského krajského soudu. Japonsko nevyšetřovalo, a tudíž ani nikdy nepotrestalo žádného svého občana podezřelého ze spáchání zločinu proti korejským obětem sexuálního násilí. Je zde patrný naprosto odlišný přístup k celému problému, než jaký zaujal například Holandský soudní dvůr v roce 1948, kdy odsoudil 9 japonských vojáků za sexuální zneužití 35 holandských žen během druhé světové války. V tomto případě mezi rozsudky nechyběl dokonce ani trest smrti.

Informace o korejských comfort women se tedy nejdříve dostala ke Komisi OSN pro lidská práva (únor 1994), ke komisi OSN zabývající se současnými formami otroctví (květen 1994) a k podvýboru pro prevenci diskriminace a ochrany menšin (srpen 1994). 19. srpna 1994 přijal posledně jmenovaný rezoluci (1994\5), která doporučuje, aby zvláštní zpravodajové zabývající se problematikou porušování lidských práv začali zkoumat i otázku sexuálního zneužívání žen a jiné formy otroctví objevující se během válek. Podvýbor také pověřil expertku Lindu Chavezovou, aby provedla předběžný výzkum. Jedním z hlavních témat mělo být i sexuální otroctví a systematické znásilňování žen během války. Výsledkem bylo, že se poprvé začaly na půdě OSN oficiálně zkoumat válečné zločiny spáchané Japonskem za druhé světové války. Touto problematikou se do té doby nikdo nezabýval z toho důvodu, že veškeré vyšetřování bylo Japonskem považováno za ukončené již v roce 1948, kdy se jím zabýval Mezinárodní válečný soud pro Dálný východ. Nevládní organizace a OSN ale argumentují, že tehdy se nikdo nezabýval otázkou comfort women.

III.7. NEVLÁDNÍ ORGANIZACE

Poté, co se na veřejnost dostala první svědectví bývalých comfort women a po prvotních spíše rezervovaných reakcích korejské společnosti, začala vznikat řada organizací, podporující üanbu a jejich boj za očistění svých jmen. Vzhledem k tomu, že korejská vláda odmítla oficiálně požadovat od japonské vlády jakékoliv reparace a za svůj jediný cíl si vytyčila jen oficiální omluvu a přepsání japonských učebnic, staly se nevládní organizace jediným pomocníkem halmŏnim. S jejich pomocí se pak účastnily veřejných diskusí, přednášek, středečních demonstrací u japonského velvyslanectví a spolu s nimi psaly žaloby k japonským a americkým soudům. Bez těchto organizací by hlas sedmdesáti a osmdesátiletých žen nebyl nikdy tak dobře slyšet. V následujících podkapitolách jsou popsány nejvýznamnější korejské ale i mezinárodní nevládní organizace, kterým není osud bývalých üanbu lhostejný a které se zabývají jejich podporou. Vedle dvou korejských a jedné mezinárodní organizace jsem do této kapitoly začlenila i podkapitoly Dům sdílení a Středeční demonstrace, které jsou s činností nevládních organizací velmi úzce spjaté.


III.7.1. KOREJSKÝ VÝZKUMNÝ ÚSTAV PRO ČCHǑNGSHINDÄ -
(Korean Research Institute for Chongshindae)

Jedná se o jediný soukromý výzkumný ústav v Koreji, který se zabývá otázkou comfort women. Poté, co Sjednocené ženské organizace vydaly v květnu 1990 komuniké požadující omluvu a kompenzace, profesorka Jun Čŏng-ok založila spolu s oddělením anglického jazyka a literatury ženské Ehwa tähakkjo (Ehwa Women University) a čtyřmi postgraduálními studentkami ženských studií (women's studies) Korejský výzkumný ústav pro Čchŏngsindä. Zabývají se sběrem materiálů, návštěvami jednotlivých obětí a zaznamenáváním jejich výpovědí, také sestavováním žalob pro potencionální právní spory s Japonskem.

III.7.2. RADA BÝVALÝCH KOREJSKÝCH SEXUÁLNÍCH OTROKYŇ JAPONSKA

(Korean Council for the Women Drafted for Military Sexual Slavery by Japan)

Tato rada byla založena v listopadu 1990 a jejími členy jsou ženské organizace a řada občanských organizací, které se soustřeďují na armádní üanbu. Tato nevládní organizace se zasloužila o propagaci problematiky bývalých comfort women jak na domácí půdě tak i v zahraničí a jejím cílem je, aby Japonsko zaplatilo reparace svým obětem. V době, kdy Japonsko odmítá přiznat svou právní zodpovědnost, rada pomohla prosadit v jihokorejském národním shromáždění Zákon o sociálním zabezpečení üanbu zneužívaných během japonské koloniální správy. V současné době se rada soustřeďuje na pomoc samotným ženám a je zapojena do řady aktivit, jako je například odkrývání pravdy o armádních üanbu mezinárodním organizacím atd. Jejím hlavním cílem je zajistit spolupráci s ostatními nevládními organizacemi podporující halmŏnim. Dále se snaží podporovat občanské hnutí Japonců protestujících proti japonskému přístupu k otázce comfort women. Nejčastěji ale řeší otázku, jak zajistit halmŏnim důstojný zbytek života. Na svých webových stránkách shromažďuje informace a aktuality o zbylých comfort women.

III.7.3. DŮM SDÍLENÍ (Nanumčip)

Přestože se otázka comfort women stala veřejnosti známou, nebyl zde žádný systém podpory samotným obětem. V roce 1992 byl tedy slavnostně otevřen Dům sdílení, jako výsledek snahy Buddhistického výboru pro lidská práva. Dům sdílení, tedy útulek pro stařenky – bývalé üanbu - byl postaven v soulském Sogjodongu a byly do něj nastěhovány nemocné ženy, které potřebovaly odbornou péči, také ženy bez vlastní rodiny. Zde ubytované ženy se nepodílely jen na společném chodu domu, ale zúčastňovaly se každý týden středečních demonstrací, hledání dalších obětí a pomáhaly se šířením pravdy o systému japonských comfort stations jak doma, tak i v zahraničí. Od prosince 1995 sídlí Dům sdílení v Twäčchŏnmjŏn, okrese Kwangdžu, v centrální provincii Kjŏnggido. Koreanistka Miriam Löwensteinová popisuje Dům sdílení ve svém článku takto:“ Komplex stojí stranou, dostat se sem je možné jen taxíkem. Směrovky ovšem navádějí a zdá se, že i místní vědí, kdo je jejich sousedem. Dvě větší budovy slouží k bydlení a společné zábavě, ve třetí je muzeum. Neokázalé, dobře vybavené, věcné. Mnohé předměty i dokumentační materiály poskytli Japonci, je tu také maketa obslužné místnosti s nezbytnými proprietami, portréty těch, které svědčily, výstava jejich obrazů. Pozemek byl věnovaný anonymním sponzorem. Náklady na stavbu budovy byly uhrazeny ze soukromých sbírek a s pomocí buddhistické sekty Čogje. V současné době je v domě ubytováno dvanáct halmŏnim. Jejich životní příběhy jsou zaznamenané na webových stránkách Domu sdílení.

III.7.4. AMNESTY INERNATIONAL

Amnesty International je dobrovolným sdružením lidí, kterým není lhostejné porušování lidských práv kdekoli na světě a chtějí se mu postavit. Jedním z hlavních cílů této humanitární organizace je podporování ženských práv. Proto není spodivem, že je pro ni otázka násilí páchaného na ženách jedním z klíčových bodů a že její pozornosti neunikla ani kauza japonských armádních sexuálních otrokyň.

Amnesty International žádá od japonské vlády přiznání plné odpovědnosti za zločiny spáchané na 200 000 ženách přinucených k sexuálnímu otroctví svými japonskými vězniteli. V souhrnné zprávě nazvané „Stále čekající po 60ti letech: Spravedlnost pro přeživší japonského armádního systému sexuálního otroctví“, organizace poukazuje na brutální zacházení, které musely comfort women vytrpět a na dosavadní výmluvy japonské vlády popírající odpovědnost za jejich utrpení. Zpráva také poskytuje doporučení pro japonskou vládu a mezinárodní veřejnost pro zajištění spravedlnosti pro zbylé oběti.

III.7.5. PRAVIDELNÉ STŘEDEČNÍ DEMONSTRACE

Spolu s tím, jak v 90. letech vzrostl počet üanbu ochotných mluvit veřejně o své minulosti, zvedla se i vlna zájmu o zkoumání role Koreje ve druhé světové válce i v korejské společnosti. Navzdory tomu japonská vláda nepřišla ani s oficiální omluvou, ani neukázala vážnější zájem se celou otázkou zabývat. Organizace Korean Council for Women Drafted for Military Sexual Slavery by Japan se rozhodla uspořádat první demonstraci v pravé poledne před japonským velvyslanectvím v soulském Kwanhun-dongu ve středu, 8. ledna 1992. Akce se zúčastnilo několik členů této organizace a ženy z Domu sdílení. Demonstrace se pak opakovaly do dnešních dnů každou středu za jakéhokoli počasí. Postupně se přidávali běžní občané, domácí í zahraniční organizace. 15. března 2006 proběhla 700. demonstrace provolávající stejná hesla jako před 14 lety. Ke dni odevzdání mé bakalářské práce (11.6.2007) proběhly před japonskou ambasádou celkem 764 demonstrace.

Demonstranti mají sedm základních požadavků, se kterými týden co týden předstupují před japonské velvyslanectví. Mezi tyto požadavky patří: 1. přiznejte, že jste unášeli üanbu pro armádu; 2. omluvte se oficiálně; 3. odkryjte pravdu o tomto zločinu; 4. postavte památníky obětem; 5. zaplaťte odškodné obětem nebo jejich pozůstalým; 6. učte pravdivě o těchto událostech, tak abyste již neopakovali tento zločin; 7. potrestejte válečné zločince. K těmto požadavkům byly později ještě přidány další tři: 1. přestaňte říkat nesmysly; 2. zrušte Fond asijského míru a přátelství; 3. zaveďte speciální zákon.

S tím, jak se demonstrace postupem času staly známým fenoménem, zasloužily se o popularizaci celého problému a pomohly i k aktivní výměně mezi bývalými üanbu a různými nevládními organizacemi. Demonstrace se mají odehrávat až do oficiální omluvy Japonska a zaplacení příslušných reparací. Demonstrace se konají pravidelně dodnes. A pokaždé, když se blíží významné výročí (jako např. konec války) nebo při oficiálních návštěvách představitelů japonské vlády, slouží kauza comfort women jako jedna z pák vůči japonské straně. Protože se v těchto případech nejedná už tolik o samotné üanbu, a celá záležitost dostává nové, zpolitizované rozměry, üanbu se od demonstrací distancují a už se jich samy nezúčastňují. Omluvy, když velice opatrné, se dočkaly v roce 1994 a po finančním odškodnění nikterak neprahnou. Peníze potřebné na své živobytí čerpají od korejské vlády a od různých nevládních organizací.

Comments

Add comment


 

  Country flag

biuquote
  • Comment
  • Preview
Loading