Sluneční záře nad Pchjongjangem

Be the first to rate this post

  • Currently 0/5 Stars.
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5

Jižní a Severní Korea znova jednaly, ale nadšení zatím není na pořadu dne


Soul se minulý týden octil na druhé koleji. Zraky všech Korejců s napětím vzhlížely k severokorejskému Pchjongjangu. Právě tam se po sedmi letech znovu setkali nejvyšší představitelé Jižní a Severní Koreje – Kim Čong-il a dosluhující jihokorejský prezident Roh Moo-hyun. První summit v roce 2000 pootevřel dvířka do té doby zcela zamrzlých vztahů. Průmyslový komplex v Gaeseongu zbudovaný silou severokorejských rukou a jihokorejských peněz vzkvétá společně s vzájemnou obchodní bilancí. Na hmatatelné výsledky toho právě skončeného si Korejci ještě nějakou dobu počkají. V průběhu summitu sice přišla z Pekingu zpráva o ukončení severokorejského jaderného programu výměnou za ropu a hospodářskou pomoc, ta je ale dlouho očekávaným výsledkem šestistranných jednání bez přímé souvislosti se samotnou vrcholnou schůzkou. Deklarace žádající zainteresované státy, tedy také Spojené státy a Čínu, aby započaly jednání o formálním ukončení Korejské války z let 1950 – 53, je pak přesně tím, co má v názvu – pouhou deklarací.



Na Kima s cukrem


Všeobecné nadšení ze setkání kalí jeho na první pohled patrný populistický podtext. Do vypršení mandátu nepopulárního jihokorejského prezidenta Roh Moo-hyunova nezbývá ani půl roku a nestane-li se něco neočekávaného, ovládnou zemi po prosincových volbách konzervativci ze strany Hannara. Jenže současný prezident, jako správný křesťan, na zázraky věří. A přelomový summit byl pro ně tím pravým místem. „Oficiální ukončení Korejské války a trvalý mír na poloostrově budou základními kameny mé cesty do Pchjongjangu,“ zahrál před summitem na city Jihokorejců Roh Moo-hyun. Pokud existuje návnada, na níž Jihokorejci zaberou, je to právě uvolňování napětí mezi jihem a severem. Právě proto se Roh Moo-hyun rozhodl jako první korejský státník překročit ostře střeženou hranici po svých. „Prezidentský pár obklopený houfem fotografů a televizních kamer přenášejících každý jeho krok k milionům dojatých Jihokorejců. Co víc si Roh mohl přát,“ vypráví mi s ironií v hlase studentka ekonomie Bae Jung-eun „Ale stejně jsem si to nemohla nechat ujít,“ dodává po chvíli trochu stydlivě. Stejně jako ostatní Jihokorejci i ona vnímá populistické pozadí setkání. Touha po společné budoucnosti je však mnohem silnější.

„Nejoblíbenější zemí drtivé většiny Jihokorejců nejsou ani Spojené státy, ani Čína, ale Severní Korea,“ přednáší zahraničním studentům Yoo Hong-joon, profesor sociologie na soulské univerzitě Sungkyunkwan. „Jsme přeci jeden národ, máme společnou historii, jazyk, kulturu. Je to totéž, jako v případě Východního a Západního Německa,“ kroutí profesor nevěřícně hlavou nad otázkou udiveného Islanďana, proč mají Jihokorejci raději diktátorský režim, jehož rakety jsou schopny během čtyř minut překonat padesátikilometrovou vzdálenost mezi KLDR a jihokorejským hlavním městem, než Spojené státy, bez nichž by dnes Jižní Korea dávno neexistovala.



Sluneční politika


„Sluneční politika“ – víra v ekonomickou spolupráci a následné nenásilné sjednocení, vládne zemi i srdcím Jihokorejců již déle než deset let. Vycházel z ní také program summitu. Na finálním textu mírové smlouvy se sice obě strany nedohodly, hovořilo se především o rozšiřovaní ekonomické spolupráce a možných variantách sjednocení, přesto je na první pohled patrné oteplovaní vztahů. „Otevíráme novou éru Na jejím konci bude jediná Korea,“ rozplýval se během uvítací projevu Kim Čong-il. „Když jsem dnes překračoval hranici, byl jsem hluboce dojat,“ doplnil diktátora Roh Moo-hyun. Jeho předchůdce, prezident Kim Dae-jung, jemuž se podařilo odemknout bránu severokorejské izolace za své úsilí obdržel Nobelovou cenou míru. Po skončení průlomového summitu se ale vynořily informace, že první setkání hlav států od konce Korejské války představovalo jen odměnu za finanční injekci pro chřadnoucí severokorejskou ekonomiku a že si tedy Jihokorejci setkání de facto zaplatili.


 



„Jediní Severokorejci, které jsem kdy potkal, pracovali v jedné ze tří oficiálních kimovských restaurací v Kambodži. Byli moc přátelští a krásně tancovali,“ vypráví Sung Kyu-Lim farmář z jihokorejského ostrova Ullung-do. I přesto se i dnes najdou rodiny s osudy přeťatými kilometry ostnatého drátu a území nikoho. Jim vrcholné setkání mnoho nového nepřineslo. Po Rohově návratu do Jižní Koreje se pro ně hranice opět neprodyšně uzavřela. Martin Vlnas, Soul

Comments

Add comment


 

  Country flag

biuquote
  • Comment
  • Preview
Loading