Ve stínu nejrovnějšího z rovných

Be the first to rate this post

  • Currently 0/5 Stars.
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
„Pokud vykopeme dostatek kanálů, bude voda! Pokud bude voda, bude rýže! Pokud bude rýže, budeme mít cokoliv, na co jen pomyslíme!“ Právě tak znělo oficiální heslo Pol Potových Rudých Khmerů. Jeho naplnění podřídil „Bratr číslo jedna“ vše. Od konce kambodžské variace na bratrskou agrární utopii sice letos uplynuly bez jednoho roku tři dekády, země se však stále ještě úplně nevzpamatovala. A i když se blýská na lepší časy, Khmerové, kdysi mocný národ ovládající celou jihovýchodní Asii, nemají ani zdaleka vyhráno.
Pahorek jedovatých stromů Absurdní preciznost, s níž se ve Francii vzdělaný intelektuál Saloth Sar (Pol Pot bylo jeho nom de guerre) rozhodl v květnu roku 1975 realizovat svůj sen, se nesmazatelně vryla do dějin. Nikdo, ani Josef Stalin, ani Mao či severokorejský „velký vůdce“ Kim Ir-sen se nikdy nepokusil o tak radikální reformu společenského uspořádání, jakou doslova ze dne na den uskutečnil Sar.

Pod jeho dirigentskou taktovkou rozdělili Rudí Khmerové lid na tři skupiny – kopáče, pěstitele a drobné řemeslníky zajišťující základní nezbytnosti. Všechna ostatní povolání se stala nežádoucí. Obyvatelé větších měst včetně dvoumilionového Phnom Penhu režim prohlásil za neužitečné parazity. Právníky, obchodníky či umělce čekal nekonečný pochod do převýchovných táborů, kde z nich měli být prací a nekončící ideologickou masáží vychováni členové nové beztřídní společnosti. Kdysi rušná centra obchodu se doslova přes noc proměnila v města duchů. Peníze, soukromé vlastnictví, stejně jako například brýle či cizí jazyky, prohlásili Rudí Khmerové za zbytečné a zakázali je. Každý, kdo projevil nesouhlas, byl okamžitě a často s celou rodinou zlikvidován. Nedostatek potravin (velká část úrody byla pravidelně posílána do Číny výměnou za vojenskou techniku) a zdravotnických potřeb si okamžitě začaly vybírat svou daň. Pol Potův experiment zaplatilo životem jeden a půl milionu Kambodžanů. Plná pětina tehdejší populace.

Nechvalně proslulo především vezení Tuol Sleng v centru Phnom Penhu. „V khmerštině tenhle výraz znamená doslova pahorek jedovatých stromů. Pokud se za vámi jednou zavřely jeho brány, váš osud byl zpečetěn. Ze sedmnácti tisíc internovaných osob jich přežilo jen dvanáct. Moje rodiče mezi nimi nebyli,“ vypráví mi starší Khmerka, která mě po nenápadné bílé budově provází. Na rozdíl od technicky precizních nacistů rozsévajících odosobněnou smrt vraždili Rudí Khmerové „klasickými“ metodami – mačetami, krumpáči, trubkami. Střelivo bylo příliš vzácné, aby se jím plýtvalo. Po pěti letech řádění v Kambodži nezůstala rodina, jež by někoho neztratila. Eskalující spirála brutálního násilí potvrdila, že víra v utopickou rovnost je nejhorším zabijákem v historii lidstva. „Pol Pot mi zabil oba prarodiče. Společnost, která chtěla od každého brát podle jeho schopností a každému dávat podle jeho potřeb, nakonec brala, co se jí zachtělo. Nevrátila nic.“ Tuším, že Serey tuhle frázi opakuje každému, kdo si zaplatí jeho služby, přesto cítím, že rány zůstávají nezacelené i třicet let poté. Každý má svůj příběh. Těch se šťastným koncem je minimum.

V zemi nedávno začal ostře sledovaný proces s posledními žijícími špičkami tehdejšího režimu. Jeho význam je především hluboce symbolický. Traumatizovaná společnost věří, že s usvědčujícím rozsudkem přijde i katarze. Poslední tlustá čára za minulostí. Sám Pol Pot zemřel až v roce 1998. Po vietnamské invazi, která ukončila nejdůsledněji realizovaný komunistický sen, léta bojoval proti nové vládě. Podporovali ho jak čínští komunisté, tak paradoxně také Spojené státy. Poslední rok druhého milénia byl prvním skutečně mírovým po třiceti letech. Nové tisíciletí odstartovalo sérii změn pokračující do současnosti. V roce 2004 se země dočkala další symbolické proměny. Na kambodžský trůn nastoupil Norodom Sihamoni. V bývalém Československu vystudovaný tanečník klasického baletu plynně hovořící česky, anglicky, francouzsky a rusky má sice především ceremoniální funkce, přesto se těší obrovské úctě Kambodžanů.

 

Z prachu a popela

„Před deseti lety jsem pracoval jako metař. O takovéhle budoucnosti se mi nikdy nesnilo,“ vyznává se mi majitel luxusního butiku s hedvábnými produkty v centru Phnom Penhu Sam. Za poslední dekádu se toho tolik změnilo. Hlavní je, že k nám zase jezdí turisté,“ dodává, zatímco se jeho žena, kterou jedna z mnoha stále aktivních nášlapných min připravila o nohu, věnuje páru postarších amerických turistek. Ty si nakonec odnášejí několik barevných šátků a každá po jedné ručně vyrobené kabelce. Samova žena pro jistotu ještě jednou přepočítá štos dolarových bankovek. Ačkoliv je oficiální měnou kambodžský riel znovuzavedený a zdarma rozšířený mezi populaci po svržení Rudých Khmerů, platí se hlavně bankovkami s americkými prezidenty.

Pod Sihamoniovou patronací Kambodža pomalu povstává z utopického popeliště. Podle údajů Asijské rozvojové banky rostl hrubý domácí produkt za poslední tři roky jedenáctiprocentním tempem a objem přímých zahraničních investic v loni přesáhl 600 milionů dolarů (7 % HDP). Poprvé tak překročil sumu věnovanou zemi v rámci programů rozvojové pomoci. Levná pracovní síla láká především businessmany z Číny, Jižní Koreje a Japonska. Západ si z pomyslného koláče investic ukrajuje sice jen 15 %, vše ale bohatě vynahrazují výdaje turistů znovuobjevujících poslední půlstoletí zapovězený ráj. Životní úroveň se však zvyšuje především ve městech a několika populárních lokalitách. Ke třem čtvrtinám populace žijícím ze soběstačného zemědělství se díky neefektivní a zkorumpované centrální vládě dostává jen matný odraz bohatství produkovaného v nových prosklených mrakodrapech a luxusních hotelích.

 

Sex za pár dolarů

„Rád bych vás ještě upozornil, že platí přísný zákaz společnic na hotelových pokojích,“ upozorňuje mě recepční v hotelu Cambodiana, jednom z nejluxusnějších v zemi. Když ale v podvečer sedím v hotelovém baru na břehu unaveného Mekongu, vidím realitu zcela odlišnou. Smíšené páry se jeden po druhém pomalu vytrácejí k výtahům. Recepční se tváří jakoby nic.

Společně s dolary západních investorů a cestovatelů v zemi zapustila hluboké kořeny prostituce. Sexuální turisté se sem uchylují ze sousedního Thajska kvůli nižším cenám a „líné“ polici, která je za patřičný obnos vždy ochotná přivřít oči. „Do obchodu s bílým masem jsou, ať již přímo nebo nepřímo, zapojeny také politické elity země,“ konstatuje Cameron W. Barr z Institutu pro výzkum populace při univerzitě Mahidol. Na promenádách v centru měst tak pravidelně potkáváte postarší bílé muže ve velmi těsném obětí mladých dívek. „I ty nejstarší z 55 tisíc prostitutek v zemi jsou stále náctileté. Průměrný věk prostitutek je odhadován na patnáct let,“ uvádí Sao Chhoeurth pracující pro AFESIP, francouzskou neziskovou organizaci zachraňující dětské prostitutky ze spárů kuplířů.

Raketovým tempem roste také počet nakažených virem HIV. První případ byl v zemi diagnostikován v roce 1991. O dvanáct let později již dosáhl počet nakažených 170 tisíc. V současnosti v sobě zhoubného zabijáká nosí téměř dvě procenta dospělé populace. Nejvíc ze všech zemí v Asii. Nákaza je nejrozšířenější právě mezi prostitutkami v hlavním městě. „Právě proto jsou sexuální turisté ochotní zaplatit na místní poměry nehorázné několikasetdolarové částky za sexuální styk s pannou. Cena za ‚normální‘ služby přitom nepřekračuje deset dolarů,“ uvádí zpráva zpracovaná pro sever childexploatation.org.

Peníze bílého muže sice pomáhají místním znovu se postavit na vlastní nohy, každá mince má však svůj rub a líc. Brázda, již po sobě zanechávají sexuální turisté, je hlubší než hluboká.

Comments

Add comment


 

  Country flag

biuquote
  • Comment
  • Preview
Loading