(První část zde)

 

 

 

Abychom těch pamětihodností stihli co nejvíce, rozhodli jsme se i přes varování ohledně bláznivosti místních řidičů pronajmout auto. To jsme si objednali dopředu na internetu, čímž jsme dosáhli na 40% slevu. V našich plánech jsme se vyhýbali všem velkým městům (1,5 mil. obyvatel a více), abychom se nezasekli v nějaké zácpě či se nemotali po centrech při hledání parkoviště. Nakonec to nebylo ze strany místních až tak bláznivé. Na světě je spousta jiných zemí, kde je řízení daleko větší noční můrou. Rychlost v Koreji totiž hlídají všudypřítomné kamery. To je opodstatněné, jelikož jet 60 km/h mimo obec je mnohdy úmorné a láká ke zrychlení. Pokud má cesta 4 pruhy, povolená rychlost je potom 80 km/h, ale tu zbržďují semafory. Pokud se jedná o dálnici, lze si vychutnat rychlost 100 km/h a ve výjimečných případech potom maximálních 110 km/h. Jediným nešvarem je časté ježdění na červenou, kterému se dá ale v mnohých situacích přizpůsobit (v překladu míněno: jezdit taktéž, jinak by to troubení bylo neúnosné).

 

Zajímavou kapitolou jsou potom auta. U nás je dost výrazná tendence plivat na Škodovky. Zajímalo by mne, jak by se místní odpůrci této značky tvářili, kdyby u nás zastoupení české produkce bylo podobné tomu, co lze vidět v Koreji. Odhadem asi 98% všech aut je totiž korejské produkce (především Hyundai a KIA). Vidět auto v jiné než bílé, šedé, stříbrné či případně černé barvě je skoro zázrak. To asi vychází z přesvědčení, že tyto barvy jsou šťastné a jejich majitel nebude bourat.

 

 

Pro větší představu zde načrtnu naši cestu v bodech, u některých si dovolím se obšírněji pozastavit. Naše putování jsme započali na mezinárodním letišti v Incheonu, kde jsme si vyzvedli objednané auto i s navigací. Odjeli jsme se aklimatizovat na nedalekou pláž Eulwangni. Potom jsme vyrazili na sever na ostrov Ganghwa-do, který jsme podrobněji prozkoumali. Zlehka jsme začali v městečku Gilsang. Následovalo opevnění Samnangseong, kde se uvnitř nachází chrám Jeondeung-sa. Jako trénink na další výstupy nám sloužil výšlap na Manisan (469 m). Vydýchali jsme se u prohlídky dolmenu Bugeun-ni a stojícího Buddhy vytesaného do kamene nedaleko hlavního správního střediska Ganghwa-eup. Potom nás na tomto ostrově už jen čekala dvě pobřežní opevnění proti zlotřilým Japoncům: Gwangseongbo a Deokjinjin.

 

 

Další plánovanou zastávkou měl být NP Bukhansan nedaleko Seoulu. Po noční jízdě okrajovým Seoulem se ukázalo, že onen výchozí bod na doporučený výšlap do tohoto NP se sice nachází u stanice metra, ale mezi paneláky, kde bylo značně rušno. Po zvážení našich možností (vzhledem k tomu, že jsme převážně spali v autě, nebylo by na takovém místě kam chodit na záchod), jsme se rozhodli tento park oželet. Případně se do něj vydat na konci pobytu ze Seoulu. Noční jízda nás zavedla k nějakému jezeru, které jsme si dopoledne obešli, abychom načerpali dostatek sil na moderní architekturu v Heyri a Paju Book City.

 

 

Heyri je oáza umělců plná muzeí, galerií a kaváren. Ty jsou roztroušeny po domech, které se vyznačují jasným architektonickým rukopisem. Až si člověk říká, jak dobře se ti umělci v Koreji mají, když si mohou dovolit bydlení v takto nákladných domech. Původně to prý bylo zamýšleno v duchu velšského Hay-on-Way, což je kouzelná vesnička plná obchodů s knihami, ale Heyri je spíše zaměřené na výtvarné galerie. Za knihami je lepší se vydat do Paju Book City, kde se pro změnu v moderních budovách koncentrují všemožná knižní nakladatelství. Pravda, knížek si tady člověk moc nekoupí. Alespoň se může pokochat architekturou a klást si otázku, jaká síla přinutí veškerou konkurenci se přesunout na jedno místo.

 

Dalším cílem byla v úvodu zmiňovaná Demilitarizovaná zóna. Asi nejzajímavější zastávkou byl 2. infiltrační tunel. Ten v roce 1975 vykopali Korejci ze severu, aby silou 16000 vojáků za hodinu mohli napadnout svého jižního souseda. Dnes je z toho turistická atrakce, kde se po sestupu po 150-ti metrovém schodišti návštěvníci napojí na hlavní chodbu. Tam se dá 500 metrů projít až do bodu, kde hlídkují jihokorejští vojáci.

 

 

Z Cheorwonské mírové observatoře si lze zblízka prohlédnout hranici a pohlédnout (focení zakázáno) do Severní Koreje, kde se v dálce krčí "potěmkinova vesnice" Seonjeon. Za ty roky, co je hranice takto střežena, se v této oblasti náramně rozbujela příroda bez jakéhokoliv lidského zásahu. Snad bude v budoucnosti po případném sjednocení jedinečnost místní flóry i fauny zachována formou národního parku. Například místní populace jeřábů je již dnes vyzdvihována v muzeu hned vedle zpustlé vlakové stanice Woljeong-ri, kde se jako memento tyčí vybombardovaný vlak. Již mimo hlídané území leží pozůstatky opět vybombardované centrály komunistické strany. V době, kdy toto území patřilo severu, zde bylo uvězněno a umučeno mnoho obyvatel.

 

Při přesunu do NP Seoraksan jsme si stihli prohlédnout město Chuncheon, aby nás další den čekala první opravdová zatěžkávací zkouška při výšlapu na Daecheongbong (1708 m). Při pročítání průvodce jsem se totiž podivoval, proč třeba píšou, že na 8 km je potřeba 5 hodin apod. V tomto případě se jednalo konkrétně o 5 km a doporučovali 4 hodiny. Pravda, nahoru jsme to zvládli za 3 hodiny. Ty nám však otevřeli oči. Hory v Koreji jsou totiž naprosto zarostlé, dá se říci, že se jedná o buš, a tak nejjednodušší cesta, jak v takové neprůchodné divočině vytyčit nějakou stezku, je vést ji přímo na vrchol. A k tomu jsou potřeba schody: ať už z kamenů nebo kovové na překlenutí skal. Daleko větší utrpení je potom sestup. V tomto konkrétním případě 2 a ¾ hodiny skákání z kamene na kámen.

 

Jak slastně se na druhý den relaxovalo v termálních lázních v Osaeku. Tam jsme se vydali i z toho důvodu, že Koreu začal bičovat třídenní déšť jako dozvuk nějaké tropické bouře. Tomu jsme museli přizpůsobit i následující plán. Zbytek NP Seoraksan zůstal tedy neprozkoumán. Zmokli jsme při prohlídce chrámu Naksan-sa. Odměnou nám za to byla pozornost buddhistických mnišek.

 

 

Jeskyně Daegeumgul a Hwaseongul se jevily jako nejlepší nápad pro deštivé dny. Střechu nad hlavou jsme si našli v Samcheoku a i přes ranní déšť jsme vyrazili směrem na Sinnam. Tam se počasí udobřilo, a tak jsme si mohli náležitě vychutnat Haesindang Park, který je plný penisů. Popis není potřeba, fotky mluví samy za sebe.

 

 

Po tomto nečekaném osvěžení na nás čekal chrám Buseok-sa a následně první skanzen - Hahoe. Ať už chrámy či skanzeny mají v Koreji tu výhodu, že to nejsou zakonzervované stavby. Pořád se v nich žije a je živo. Chrámy jsou většinou opravené, upravené a nazdobené, což platí především o vnitřku, kde se vyjímají pozlacení Buddhové. Naopak na mniších je vidět, že oplývají skromností. Zato život ve starých staveních ve skanzenech musí být malinko náročnější, ač rozhodně romantický.

 

Od chrámu Bogyeong-sa jsme se vydali na menší procházku kolem sedmi vodopádů. Cestu nám zpříjemňovali hadi vylézající se nahřát. Při přejezdu do jednoho z nejexponovanějších turistických míst jsme se zastavili v dalším skanzenu - Yangdong.

 

 

Gyeongju patří mezi nejnavštěvovanější destinace. A to zcela oprávněně. Bylo to také místo, kde jsme narazili na první cizince. Do té doby byl jedinou výjimkou mladý Němec na vrcholu Daecheongbong, který ale studoval v Busanu. Na turisty jsme potom ještě narazili na ostrově Jeju a v Seoulu. Pár dalších výjimek tvořili cizinci, kteří v Koreji žijí. Převážně učitelé. To nám potvrdil i jeden americký pastor, který v Koreji naplňuje Boží vůli již šest let.

 

V Gyeongju lze najít největší koncentraci královských hrobek a plno dalších památek. Některé z nich jsou zapsány na seznamu UNESCO. Jedná se především o rozlehlý chrám Bulguk-sa a svatyni Seokguram, kde se nachází obrovská socha Buddhy.

 

Hrobky si lze prohlédnout v několika parcích (Tumuli, Wolseong, Noseo-dong). Svým významem jsou srovnávány s pyramidami v Egyptě. Uvnitř je dřevěná konstrukce, kde byly umístěny rakve a poklady. To bylo zasypáno kamením a následně hlínou, která je pokrytá trávou. Každý se holt přizpůsoboval podnebí, které v dané oblasti panuje.

 

Dalšími pamětihodnostmi hodnými pozornosti byla pagoda Bungwang-sa a observatoř Cheomseongdae. Lehce odstrčený, ale o to působivější, chrám Golgul-sa je proslavený Buddhou vyrytým do skály (z 6. století), k němuž vede docela adrenalinová cesta. Stojí však za to!

 

 

Aby těch chrámů nebylo málo, prohlédli jsme si zen-buddhistický Seongnam-sa obývaný ženským osazenstvem. Od všech těch pamětihodností jsme utekli si odpočinout do přírody na druhý největší ostrov Geoje-do, kde si lze vychutnat pobřeží plné dalších ostrůvků a skal. Mezi takové patří oblast Haegeumgang.

 

Absolutní odpočinek náš čekal na dalším ostrově Namhae-do, kde jsme z tzv. "Německé vesnice" utekli na liduprázdné pláže: Songjeong a Sangju.

 

 

Odpočinek se nám vyplatil při nejnáročnějším výstupu naší dovolené. Druhá nejvyšší hora v Koreji,

Cheonwangbong v NP Jirisan, měří sice pouhých 1915 m, ale dvanáctikilometrové skákání z kamene na kámen či skálu nám zabralo 5 hodin. A to raději nemluvím o utrpení na cestě zpět.

 

 

Odměnou nám byl nádherný výhled a setkání s mnichem, jenž nám doporučil se na naší cestě případně vrátit do chrámu Haein-sa, který jsme vynechali z důvodu zavíracího dne.

Potom jsme se zase vrátili k oblíbené kombinaci chrámu (Songgwang-sa) a skanzenu (Nagan). Především skanzen oplýval výraznou fotogeničností, jelikož byl obehnán opevněním, po kterém se dalo procházet a vidět celou vesničku z jiné perspektivy.

 

 

Potom nás čekal jeden z vrcholů - čajové plantáže DaehanDawon společně s nedalekými čajovými lázněmi, nad čímž jsem se rozplýval v úvodu. Následoval ranní úprk do Wan-do, abychom se v sobotní špičce se štěstím stačili i s autem vměstnat na trajekt na ostrov Jeju.

 

 

 

Pro Korejce je tento největší ostrov snad nejčastějším dovolenkovým místem. Mnozí to prý berou jako cestu do zahraničí. A žádný novomanželský pár by neměl trávit líbánky někde jinde. Ačkoliv jsme s Kateřinou manželé teprve pár měsíců, nás na tento ostrov přivedly úplně jiné důvody. Kromě obligátních čajů to byla především nejvyšší hora Hallasan ve stejnojmenném NP a další sopky a krátery zapsané na seznamu UNESCO.

 

 

Výšlap na nejvyšší horu/sopku Hallasan (1950 m) byl překvapivě ten nejpohodovější ze všech, i když jsme zvolili ten nejnáročnější trek: Gwaneum-sa trail. Nic složitého také nebyla procházka ke kráteru Sangumburi či se vyškrábat na vrchol Seongsan Ilchulbong (182 m), což je vyhaslá sopka a jedno z nejkrásnějších míst v Koreji vůbec.

 

 

Se sopečnou činností je spojena i jeskyně Manjanggul, což je nejdelší sopečná jeskyně na světě, a také některé pláže s černým pískem (Samyang). Na jihu ostrova se nachází městečko Seogwipo s několika vodopády. Vedle vodopádu Cheonjiyeon je to především Jeongbang, který prý jako jediný v Asii padá do moře.

 

 

 

Po návratu na pevninu jsme se vrátili k dobré praxi. Začali jsme v chrámu Unju-sa, o kterém se říká, že tam kdysi bylo 1000 Buddhů a 1000 pagod. Tolik jich tam dnes už není, ale i tak jich tam je stále více než dost. Mezi ty nejzajímavější patří dva ležící Buddhové.

 

 

Nedaleko odtud jsme se vrchovatě nasytili dolmeny v oblasti Hwasun a přesunuli do Provinčního parku Maisan, kde nás doběhla obligátní sprška. Pod dvěma skalami ve tvaru koňských uší se nachází chrám Tap-sa, který v minulosti obýval buddhistický mystik Yi Kapmyong. Ten po sobě zanechal spoustu kamenných věží či pyramid.

 

Následoval odskok jakoby zpět, abychom si konečně prohlédli vyhlášený, doporučovaný a na seznam UNESCO zapsaný chrám Haein-sa. A rozhodně to stálo za to. Vedle chrámu se totiž nachází speciální budovy, ve kterých je uloženo 81258 dřevěných desek. Na nich je vyryt jeden z nejposvátnějších buddhistických textů: Tripitaka Koreana.

 

 

Pro nádherný výhled jsme se s autem vyšplhali do NP Deogyusan. Dále jsme pokračovali pěšky, abychom si prohlédli opevnění Jeoksang Sanseong, podél kterého se i dnes ještě táhnou zbytky osmikilometrové zdi. Uvnitř se také nachází chrám Anguk-sa.

 

Několik dní dopředu jsem pořád opakoval, že nesmíme minout Provinční park Daedunsan, jelikož jsem si nechtěl nechat ujít padesátimetrový most natažený mezi dvěma skalami a také výstup po dlouhém žebříku. Má očekávání se splnila. Pod vrchol jsme se vyvezli lanovkou a přes most, žebřík (uff) a spoustu kamenných schodů (dvojnásobné uff) jsme se vyšplhali na vrchol Daedunsan (878 m).

 

 

Poslední větší zastávka se konala ve městě Buyeo, které oplývá památkami dynastie Baekje. Ranní rozbřesk jsme si zpříjemnili procházkou uvnitř "horské" pevnosti Busosanseong. Vystoupali jsme na vrchol (Busosan, 106 m), prohlédli si svatyni Samchung-sa, popošli ke skále Nakwa-am (skála padajících květin), ze které prý v roce 660 skočilo 3000 žen do řeky po dobytí pevnosti, a sestoupili k chrámu Goran-sa. Aby toho chození nebylo málo, přes centrum města jsme se vydali k romantickému jezírku. Poslední zastávkou v Buyeo byly královské hrobky dynastie Baekje.

 

Zaslouženou relaxaci jsme si dopřáli na pláži Daecheon a očistu provedli v přilehlých lázních Boryeong Mud Skincare Center (viz úvod). Potom už následoval již přímý přesun na letiště do Incheonu, abychom vrátili zapůjčené auto a zbývající dny našeho pobytu si užili bez zbytečných řidičských stresů v Seoulu.

 

 

 

Ubytování jsme se rozhodli si zarezervovat ještě z letiště, abychom se po Seoulu nemuseli trmácet s batohy z motelu do motelu, kdyby bylo plno. A stal se zázrak. V TIC jsme narazili na neskutečnou paní, která uměla skvěle anglicky a byla dokonale stvořena pro tuto práci. Ubytování nám zařídila během pěti minut v naší první volbě (Gwanghwa Motel přesně v centru). A co víc: dokonce se slevou. V lehké euforii z tohoto setkání jsme se vydali do chřtánu hlavního města. Po malinkém bloudění jsme dorazili do motelu, ubytovali se, aklimatizovali a vyrazili do ulic.

 

 

V Seoulu se toho dá podniknout opravdu hodně. Prohlížet si památky, nabažit se moderní architektury, potloukat se po všemožných trzích (a zároveň nic nekoupit), vystoupat na Namsan a kochat se městem z nadhledu, zapadnout do některé z milionu restaurací či cokoliv jiného, co vás napadne. My to vyjmenované a mnoho dalšího různě kombinovali, abychom to vůbec ve zdraví přežili. Nejsme totiž stavěni na takovou masu lidí. A ta je všudypřítomná v jakoukoliv denní i noční hodinu. A tak nezbývá nic jiného než se prodírat a zase prodírat.

 

Zpočátku jsme se zaměřili především na pamětihodnosti. Nedaleko motelu se nacházel královský palác Gyeongbokgung, kde jsme zjistili, jak se kdysi na královském dvoře žilo. Sympatická byla především jistá umírněnost, skoro až strohost interiérů.

 

 

Podobné to bylo v královském paláci Changdeokgung zapsaném na seznamu UNESCO. Ten působí daleko kompaktnějším a sympatičtějším dojmem. Není tak rozlehlý a je zde daleko více budov, které tvoří skoro až městečko uvnitř hradeb.

 

Tento triumvirát jsme zakončili ve svatyni Jongmyo (opět ze seznamu UNESCO), kde jsou uschovány duchovní tabulky (desky) jednotlivých králů a královen dynastie Joseon.

 

 

Odpočinout jsme si poodešli na horu Namsan, na které se tyčí N Tower. Z vrcholu byla zřetelná krása zasazení města do hor. Podobnou oázu vhodnou k procházce či odpočinku lze najít také v samotném centru města. Uvědomělí radní odstranili několik pruhů silnice a nahradili je říčkou a korzem Cheong-Gye-Cheon o délce přesahující 5 km. Tímto korzem se dá dojít k rozličným trhům.

 

 

Dovolím si tvrdit, že v Seoulu se dá koupit úplně všechno. Výhodou je to, že daný sortiment je koncentrovaný na jedno místo. Je tedy zde trh s oblečením, s botami, s elektronikou, s jídlem atd., a tak každý ví, kam jít. Nevýhodou je, že těch věcí je tam tolik, že se člověk v tom naprosto ztratí a nemá šanci si vybrat. Pro mě osobně bylo nepochopitelným faktem, že se vůbec takové množství zboží vyrobí, natož aby se prodalo.

 

V centru jsme z památek ještě zamířili k chrámu Jogye-sa, který je obklopen kancelářskými budovami, a také se "ztratili" v historické čtvrti Bukchon.

 

Obr.38:Jongno Tower

 

Tento historický náklad jsme vyvažovali řádnou dávkou moderní architektury. Pro Čecha je ve světle "kauzy Blob" dozajista nejzajímavější Dongdaemun Design Plaza & Park. To je již z části realizovaný ultramoderní prostor kosmického vzhledu podle návrhu Zahy Hadid. Ta sama pro něj používá sousloví "Metonymic Landscape".

 

 

V některých zemích se prostě nebojí. Ba naopak si po dokončení slibují, že se díky tomuto místu návštěvnost Seoulu zvedne a Dongdaemun Design Plaza & Park se stane symbolem celého města. Něco jako Eiffelovka v Paříži či London Eye.

 

Další zástupce moderní architektury jsme našli za řekou. Ať už se jednalo o Horim Art Center, Tangent z dílny Daniela Libeskinda, Kring Gumho Culture Complex nebo mrakodrap World Trade Center.

 

 

V této změti převážně kancelářských budov se krčil park s královskými hrobkami Samreung Gongwon. Toto je rozhodně vhodné místo pro útěk ze stresu pracovního dne, čehož mnozí Korejci z okolních kanceláří využívali.

 

Z hlediska architektury nemohu zapomenout na Leeum Samsung Museum of Art. Jedná se o komplex tří budov od tří různých architektů. Museum 1 projektoval Mario Botta. Museum 2 navrhl Jean Nouvel a za Museem 3 stojí Rem Koolhaas.

 

A kdo by se cítil ztracen ve všech těch budovách a změti lidí, mohl by utéct do ZOO, jak jsme učinili jeden podvečer i my.

 

 

 

Ten, kdo zdárně dočetl až do tohoto bodu, se asi ptá, proč byl zvolen takový titul, když jsem se o oparu a ani odéru po celou dobu nezmínil. Spoléhal jsem, že to bude zřetelné z fotek (opar) a že se to dá "vycítit" z textu (odér), když si člověk představí tu spoustu aut a lidí, jak se mísí s vůní jídla a papriček linoucí se zpoza každého rohu.

 

 

Když srovnám Koreu s navštívenými zeměmi, je jasné, že krajinou nemůže konkurovat Islandu, Novému Zélandu a ani Mongolsku. To stejné platí o dobrodružství. Větší se dá zažít i v Beskydech. Korea si nás však plně získala svou kulturou a jinakostí, která vám nedá spát!