Rozhovor s básníkem Ko Unem

Be the first to rate this post

  • Currently 0/5 Stars.
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5

Ko Un 1

Obr.1: Ko Un, překladatelka Miriam Löwensteinová, Ivana Bozděchová


„Bez revolty v duši člověk nemůže být básníkem“

Na Korejském poloostrově

pálí se více smutku než uhlí

Před pětapadesáti lety mezi rodiny a příbuzné

položili železnou demilitarizovanou zónu

Na jihu

na severu

smutek je hlavním zaměstnáním lidí

Smutek ze tří stran Koreje[1]

Dnes osmasedmdesátiletý bard jihokorejského lidu, jeden z nejvýznačnějších básníků své země, Ko Un, dospěl ke svému domácímu i mezinárodnímu uznání po spletité životní i umělecké cestě. Vyrůstal v době japonské nadvlády, potlačující korejskou kulturu včetně jazyka, velmi emocionálně a intenzivně prožíval hrůzy korejské občanské války a především v jejich důsledku se na čas uchýlil do zenového buddhistického kláštera. Po desetiletí se k civilnímu životu vrátil a debutoval v roce 1958. Na počátku 60. let zažil studentskou revoluci i převrat a po něm téměř 30 let diktatury. Od počátku 70. let se aktivně zapojoval do společenského a politického dění, zaměřeného především na boj za svobodu jedince, za demokracii a proti diktátorským režimům. Byl několikrát zatčen a vězněn. V roce 1982 byl naposledy propuštěn a od roku 1985 žije na vesnici Anseong jižně od Soulu. V ústavní demokracii (ustavené v roce 1987) se stal vůdčí osobností korejské kulturní scény. Na konci 90. let hostoval na univerzitě v Berkley a Harvardu. Jako zastánce a propagátor sjednocení obou korejských států doprovázel v roce 1998 prvního jihokorejského prezidenta na jednání do Severní Koreje. Zkušenosti z cesty zachytil v knize básní Namkwa puk (Jih a sever; 2000). Jeho život je zaplněn událostmi a lidmi – jejich obrazu věnoval svůj nejrozsáhlejší básnický projekt Maninbo (1986–2010), třicetisvazkové dílo obsahující 4001 básní a 5600 jmen. K této myšlence jej před 30 lety přivedly dlouhé chvíle osamělosti a přemýšlení ve vězeňských celách a jako cíl si stanovil zaznamenat básnickou vzpomínku na každého člověka, kterého ve svém životě od dětství na venkově do dnů politické aktivity potkal. Dodneška Ko Un publikoval celkem 150 knih (z toho 70 svazků poezie) a brzy vyjdou čtyři další (dvě prózy a dvě básnické sbírky). Jeho tvorba byla přeložena do více než 20 cizích jazyků (včetně perštiny a gaelštiny), přičemž první překlad (do angličtiny) vyšel až na počátku 90. let (Sound of My Waves, Cornell University, 1993), neboť do té doby vojenské vlády zakazovaly překlady jeho tvorby do cizích jazyků. Teprve v roce 1992 mu byl vydán cestovní pas a Ko Un mohl začít jezdit na mezinárodní literární konference a festivaly.

Mohl tak poznat i Prahu – poprvé v roce 2002 jako host Festivalu spisovatelů Praha a  v květnu letošního roku ji navštíví znovu – přijede na 17. mezinárodní knižní veletrh a literární festival Svět knihy Praha 2011.

Jeli jsme do Osvětimi

viděli kupku brýlí

viděli hromady bot

Cestou zpět

jsme oba zírali do protějších oken

1) Po dlouhých obdobích protirežimních postojů jste v posledních zhruba deseti letech zastával postoje prorežimní. Jak se tato změna společenského postoje reflektuje ve vaší tvorbě?

V 70. a 80. letech jsem v době vojenského režimu oponoval diktatuře, v té době si všichni přáli demokracii. Pak jsem v 90. letech našel jiné poslání – vytvoření jedné země na korejském poloostrově. De facto nikdy jsem nebyl v žádné vládě, nebyl jsem členem ani žádné demokratické vlády. Hodně lidí si myslelo, že jsem byl, ale nikdy jsem se dobrovolně nesblížil s žádnou vládou. To nebyl můj případ. Ale jak víte, měli jsme občansky velmi těžkou situaci v době vojenské diktatury a potom se podařilo vytvořit demokratickou společnost. Náš lid po ní velmi toužil. A pak jsem se snažil věnovat veškeré své úsilí dalšímu korejskému projektu, bojoval jsem za sjednocení Koreje. Takže to není přesné mluvit o tom, že jsem byl provládní v nějaké době, je to jiný pohled na věc. Ve skutečnosti nejsem po třicet let nikdo jiný než básník, mé jediné jméno je básník, tak jako tomu bylo před třiceti lety.

Ko Un 4

Obr.2: Ko Un a jeho manželka Sang Wha při rozhovoru

2) V eseji Poetická revoluce[2] jste napsal, že jste si v určitém okamžiku svěho života uvědomil, že to „jak jsem v dětství vnímal hvězdy jako potravu, je vlastně to samé jako pozdější poetické zpěvy ke hvězdám. Má minulost, které jsem se chtěl tolik zbavit, byla vlastně mou šancí.” – Jak je tomu dnes, cítíte to stále stejně?

Veškeré moje prožitky pocházejí z osobní minulosti. Této minulosti ale nedovoluji, aby mi šlapala na paty, aby se mnou byla a dostihla mě, protože jdu po cestě do budoucnosti, kterou jsem ještě nezažil. Jak jste zmínila, v dětství, když jsem poprvé uviděl hvězdy, jevily se mi jako jídlo. I dnes, podobně jako tehdy, občas v noci vycházím ven a dívám se na hvězdy a stále v nich vidím jídlo, jsou velmi reálné stejně jako jídlo. Tato stopa z dětství ve mně pořád zůstává, je skutečná, ostrá, i když zkušenosti a možnosti už mám jiné.

Bude třeba víc síly k lásce

než k nenávisti

V tomto světě

i v tamtom světě

žije se ráno, večer i v noci

Osamělý svit lampy

3) Ve stejném eseji jste také uvedl, že poezie je astrologie. Potřebujeme v moderním světě astrologii stejně jako poezii?

Poezie je spjata s astrologií a s nebeskými událostmi, dění na zemi je odrazem dění na nebi. Co se týče vztahu k astrologii: myslím, že má rodná řeč je pro mě cizí jazyk a zároveň je to dialekt vesmíru.

Ko Un 6

Obr.3: Ko Un a jeho pracovna

4) V roce 2008 vyšel ve Spojených státech obsáhlý výbor rekapitulující padesát let vaší tvorby[3]. Taková bilance jistě není konečná – na co se mohou vaši čtenáři těšit v blízké budoucnosti?

Padesát let mého psaní představuje polovinu historie moderní korejské poezie, protože jsme právě v tom roce slavili 100. výročí moderní korejské poezie. Pochopitelně po padesáti letech psaní se snažím psát básně pro budoucnost a je mým zvykem, že dost často zapomínám verše, které jsem napsal. Jsem šťastnější, když píšu nové básně, než když jsem psal verše předchozí. Básně, které píšu dnes, mě činí šťastnějším, než jsem byl včera. Miluju historii, ale ještě raději než minulost mám čistý list papíru.

5) V centru Soulu jsem poblíž pomníku krále Sedžonga (1397–1450) viděla vaši báseň o něm. Jak byla napsána, je za jejím vznikem nějaký příběh?

Vzpomínám si, že jsem v rozhovoru pro New York Times v polovině 80. let řekl, že poezie jsou hudební dějiny. Myslím, že dnes bych mohl uvést ještě další označení, nicméně v minulosti, jíž jsme prošli, zněla hudba bezpočtu lidí. Historie není jen paměť nebo vzpomínka, je to oživování, oživování našich snů. Historie není pouhý hrob, pouhý náhrobek, historie je život sám. Král Sedžong představuje vůdčí postavu z naší historie, vytvořil pro náš národ písmo, takže ani dnes není jenom mužem z 15. století, je to člověk, který se mnou kráčí tímto světem. Korejská vláda založila v roce 1989 cenu krále Sedžonga a organizace UNESCO ji každoročně vyhlašuje na podporu činnosti vlád, vládních i nevládních organizací z celého světa, které se péčí o jazyk významně zasluhují o snižování negramotnosti. Písmo hangul, které král Sedžong vytvořil, je příkladem takového úsilí, proto je tato cena po něm pojmenována.

Ko Un 7

Obr.4: Ko Un a jeho pracovna

6) Když vám bylo už přes padesát let, narodila se vám dcera. Co to v tomto věku znamenalo pro vás jako člověka i jako básníka?

Dcera se narodila poté, co jsem poznal svou manželku. Takže bychom myslím měli začít mluvit nejdřív o manželce. Zemřel bych o patnáct let dřív, kdybych byl nepotkal svou ženu. Nejen to, ani moje literatura by nemohla bez ní vzniknout. Poezie, kterou jsem psal před tím, než jsem poznal manželku, byla pouhý proces. Po setkání s ní se osud mé tvorby začal otevírat. Tehdy to mohlo znamenat všechno, co jsem mohl mít, a přesto se mi ještě navíc narodila dcera. Myslím, že teď je dcera světem, se kterým se nemůžu vyrovnat. Je to svět, který nezvládám dost důkladně. Dcera řekla, že když maluje, nedělá to sama, přichází někdo a otírá jí štětec. Jsem na tom stejně, když píšu básně, nejsem to jen já, kdo tvoří, snad jsou ve mně všichni básníci z dávných časů, vstupují do mě a píšou se mnou. Až zemřu a znova se narodím, možná budu zase básníkem. To je ta budoucnost, ke které se teď blížím, když píšu básně. Můj život je má budoucnost.

Nový jako dnes splacený dluh

nový jako dnes navršený hrob

po kolikáté?

Životy žiješ stále znovu

Tamhle

motýl

možná jeden

možná dva?

Když dcera spala, cítil jsem z její spící tváře mír, a když se probudila, překvapila mě svou mluvou. Když se narodila, zažil jsem, že se i můj jazyk obnovuje, znovurodí. Kdykoliv se dcera naučila nové slovo, naučil jsem se nové slovo i já. Což by mohlo znamenat, že je můj jazyk na úrovni pětadvaceti let věku…

Ko Un 9

Obr.5: Ko Un čte svou poezii

7) Blíží se Svět knihy Praha 2011, kterého se zúčastníte. Jaká je vaše pražská inspirace – napsal jste už báseň o Praze, jak jste jednou slíbil…?

Ještě než jste položila tu otázku, měl už jsem představu o Praze i inspiraci. Když jsem byl v roce 2002 v Praze, šel jsem záměrně na místo, kde žil Jan Neruda. Třeba mě Jan Neruda povede i při psaní básně o Praze. Když jsem navštívil Malagu ve Španělsku, přednesl jsem tam přednášku na literárním čtení a po přednášce vznikla báseň o Malaze. Tamním lidem se moc líbila a naplánovali památník poezii v centru města. Vydali básnický výbor a zahrnuli tuto mou báseň do toho svazku na oslavu tisíciletí Malagy (loni jej vydala univerzita v Malaze). Takže připravili něco, abych přijel na oslavu. Příští rok v Praze, až večer něco popiju, snad taky vznikne báseň.

Soul, podzim 2010

PS: A báseň již vznikla – v Soulu na konci března 2011, při příležitosti básníkovy účasti na křtu korejské antologie českých povídek o Praze.

Má Praho!

Jednou tě navštívím

a budu se vracet.

Jednou zůstanu

a bude to na víc než rok.

Města po celém světě se den za dnem vypínají,

tohle však ne.

Dlouho, dlouho

kvete si samo pro sebe

jako květina na zemi.

Nenávist za nenávistí vracejí se tu zpátky.

Má Praho!



Rozmlouvala, napsala a báseň Má Praho z angličtiny s přispěním Miriam Lowensteinové přeložila Ivana Bozděchová.


[1] České texty básní jsou z knihy: Ko Un – Květy okamžiku. Praha, Mladá fronta 1995, překlad Miriam Löwensteinová.

[2] Právo 25. 4. 2002.

[3] Songs for Tomorrow (LA: Green Integer, 2008), a také Empty Space (Seoul: Changbi, 2008), Adolescence over Fifty Years (výbor básní, ed. Kim Hyung-Soo, 2009).

Comments

Add comment


 

  Country flag

biuquote
  • Comment
  • Preview
Loading